Sión 20.7.2006
Trocha historie
Předchůdcem hradu Siónu bylo nevelké hradiště vybudované na skalnatém ostrohu nad pravým břehem potoka Vrchlice. Skládalo se z vlastního hradiště a rozsáhlejšího predhradí. Jak ukázal archeologický průzkum v letech 1963–1964, vzniklo toto hradiště zřejmě ve starší době hradištní. Vesnice v okolí hradiště a zřejmě i hradiště samé byly až do husitského revolučního hnutí majetkem vyšehradské kapituly. Po východočeském tažení husitů na jaře 1421 toto církevní panství zaniklo a jeho majitelem se stal táborský hejtman Jan Roháč z Dubé.
Jan Roháč z Dubé, syn Ondřeje Roháče z Dubé, je doložen poprvé r. 1394, kdy se stal plnoletým. V l. 1398 až 1406 vlastnil několik vsi v okolí Uhlířských Janovic. Na počátku husitského revolučního hnutí se stal táborským hejtmanem a poprvé je o něm zmínka v září 1420 při dobývání Lomnice nad Lužnicí, kterou mu potom Jan Zižka věnoval. V r. 1423 se stal hejtmanem čáslavským a Lomnice se vzdal. Jeho odchod na Čáslavsko asi souvisel s tím, že zde získal statek – bývalé majetky vyšehradské kapituly. Jako správní centrum tohoto panství dal vybudovat hrad Sión. K jeho výstavbě došlo nejspíše po r. 1426, kdy Jan Roháč odešel z politického života, snad i proto, aby se mohl věnovat správě nově získaného panství. Název hradu byl odvozen od biblického Siónu, jak to vyplývalo z Roháčova husitského smýšlení.
K vybudování hradu použil Jan Roháč místo opuštěného hradiště. Nevyužil však celou plochu, nýbrž své sídlo vybudoval pouze v prostoru vlastního hradiště na jihozápadním konci skalnatého ostrohu. Predhradí nebylo do hradu vůbec pojato. Hrad měl půdorys nepravidelného trojúhelníka daného povahou skalnatého terénu. Celý areál hradu byl obklopen hradbou silnou 120–160 cm, na východní straně nad starohradištním příkopem, který odděloval hrad od okolí a kde byl k němu nejsnazší přístup, dosahovala zed šíře až 180 cm. V této hradbě byla umístěna vstupní brána, chráněná směrem k jihu okrouhlou baštou. Severně od ní stávala věžovitá stavba a v rohu sevřeném čelní východní hradbou a hradbou severozápadní byla další stavba lichoběžníkového půdorysu, která měla též fortifikační funkci. Obdobná stavba stála i v jihozápadní špici hradu. K severozápadní hradbě přiléhala budova obdélníkového půdorysu, v níž byla kuchyň a další hospodářské příslušenství hradu. Naproti této budově při jihozápadní hradbě stála další budova, z níž se zachovaly zbytky sklepů. Zde byly nalezeny v l. 1961–1964 kromě jiného rámečky k zasazení okenních skel a kachle se znaky Jana Roháče. Z toho lze usuzovat, že to byla nejvýstavnější část hradu a obydlí majitele. Třetí budova stála při východní čelní hradbě. Svým půdorysným rozměrem býla největší; v přízemi byl pravděpodobně průjezd vstupní brány. Vzhledem k velmi skromným zbytkům zdiva přesnější podobu této stavby nelze rekonstruovat. Původní Sión byl tedy nevelký hrad bez zvláštního fortifikačního zabezpečení, který měl poskytnout majiteli skromné obydlí a sloužit jako správní a hospodářské centrum menšího panství.
V r. 1434, kdy většina husitské šlechty opouští původní ideály revoluce a připravuje se na dohodu se Zikmundem, Jan Roháč z Dube zřejmé zanechal své činnosti na nově získaném panství a znovu se vrátil do politického života jako důsledný odpůrce jakéhokoli kompromisu se Zikmundem. Po boku táborského polního vojska se zúčastnil r. 1434 bitvy u Lipan, byl zajat panskou jednotou, ale záhy byl propuštěn a stal se nejvyšším hejtmanem v Táboře, kam se soustředily na sklonku r. 1434 Zikmundovi odpůrci. A v této době, kdy se připravoval na boj proti Zikmundovi, zřejmě započal i se zesilováním opevnění Siónu, které sice není doloženo písemnými prameny, ale svědčí o něm existence dvou stavebních etap na Siónu dokázaných archeologickým výzkumem. V této druhé etapě, kdy se hrad měl stát především pevností, byly zesíleny hradby a na strmém skalisku tvořícím nejzápadnější cíp hradního ostrohu byla vybudována nová polokruhovitá bašta, která měla chránit přístup z údolí potoka Vrchlice. Před severozápadní hradbu, v místech, kde byl svah ostrohu nejmírnější, byla představena další zeď. V souvislosti se zesilováním opevnění Siónu vznikly pravděpodobně i zmíněné lichoběžníkové stavby v severovýchodním a jihozápadním nároží hradu a předsunutá strážní věž v areálu předhradí původního hradiště. Předhradí však do opevnění hradu ani v této době nebylo pojato.
Na Sión se vrátil Jan Roháč z Tábora na podzim r. 1435; od té doby lze předpokládat nejintenzívnější opevňovací práce. Ale ani po dokončení zmíněných stavebních úprav nepředstavoval hrad žádnou zvláštní pevnost. 15. února 1437 vyhlásil zemský sněm proti hradu Siónu zemskou hotovost, která se měla sejit ke dni sv. Jiří. Toto vyhlášeni je první písemnou zprávou o hradě. Siónská posádka byla zesílena na jaře 1437, kdy sem odešli Zikmundovi odpůrci vyhnáni tehdy z Hradce Králové. Obléhání hradu bylo zahájeno v květnu 1437 a obléhatelům velel Hynek Ptáček z Pirkenštejna. Když se obléhání protahovalo, poslal král Zikmund proti hradu na počátku záři 1437 ještě uherské vojenské jednotky pod velením Michala Országa. Po jejich příchodu byl hrad 6. září dobyt.
Obléhání a dobytí Siónu podrobně popsal v r. 1458 ve svých českých dějinách italský humanista, spisovatel a diplomat Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Podle jeho popisu hrad představoval význačnou pevnost. Jeho obléhatelé postavili na rovině východné od hradu vysoké věže, z nichž na hrad stříleli, přičemž použili velkého praku. Nakonec byl hrad dobyt pomocí důmyslně vybudovaného průkopu do hradního přikopu, kterým obléhatelé pod clonou kouře z mnoha ohňů pronikli až k hradbám a nenadálým útokem se pak hradu zmocnili. Archeologický průzkum, provedený především v letech 1961–1964, ukázal, že Silviovo líčení dobývání Siónu, které převzala i česká historiografie, neodpovídalo skutečnosti. Hrad nebyl rozsáhlou pevností, v prostoru východně od hradu nebyly nalezeny pozůstatky většího obléhaciho zařízení a ani stopy průkopů do hradního přikopu. V celém areálu hradu bylo nalezeno kolem 100 kamenných koulí, což odpovídá maximálně několikadenní střelbě na hrad. Tyto koule, soudě podle místa jejich nálezu, zničily hradní palác a budovu při východní čelní hradbě. Známky úplného průlomu hradby nebyly nikde nalezeny. Obléhatelé z řad české šlechty zřejmě nebyli ochotni s Roháčem svést rozhodný boj; o hrad se v létě 1437 ve skutečnosti vůbec nebojovalo, a teprve když král Zikmund z nedůvěry k českým obléhatelům poslal proti hradu uherské jednotky, byl Sión během několika dní dobyt. Příčinou pádu hradu bylo jeho zničení střelbou z praků, žádných zvláštních obléhacích opatření vzhledem k nevelké obranné síle hradu nebylo třeba. Nechuť české šlechty bojovat za zájmy Zikmundovy však Eneáš Silvius ve svém díle nemohl přiznat, a proto vytvořil legendu o Siónu jako nedobytné pevnosti.
Po dobytí hradu byl Jan Roháč asi se 40 muži posádky zajat a odvezen do Prahy, kde jej dal 9. záři 1437 na Staroměstském náměstí císař Zikmund popravit. Roháčova poprava jen posílila odpor proti Zikmundovi. Nespokojenost dalo najevo i panstvo, které v potupné smrti Roháčově vidělo ohroženi stavovských privilegii, neboť Roháč byl příslušníkem panského stavu.
Dobytý hrad i s vesnicemi, které k němu patřily, připadl králi. Zikmundův nástupce král Albrecht dal siónské panství do zástavy bývalému táborskému hejtmanovi Bedřichovi ze Strážnice a Benešovi z Hustířan. Mezi nimi došlo v r. 1449 o toto panství, skládající se z hradu a pěti vesnic, ke sporu. Výsledek sporu není znám, ale později získal panství zpět král Jiří z Poděbrad a ten je r. 1466 dal do zástavy Kláře ze Solopysk, manželce Hertvíka z Nestajova, a jejímu synovi Václavovi z Nestajova. Václavovým potomkům náleželo panství až do r. 1509, kdy Jan z Nestajova postoupil zástavu bratřím Ctiborovi, Čeňkovi a Oldřichovi z Pařízku. V r. 1510 potvrdil král Vladislav II. těmto bratřím zástavu siónského panství. Panství se však tehdy skládalo již jen ze čtyř vesnic. Po r. 1510 se vystřidalo ještě několik zástavních majitelů siónského panství, až v r. 1580, když byl pro lichvu popraven jeho tehdejší majitel Jiří Voděradský z Hrušova, připadlo králi Rudolfovi ÍI. a v r. 1581 bylo připojeno k malešovskému panství, které tehdy rovněž náleželo králi. Při té příležitosti se hrad Sión i siónské panství připomínají naposledy. Další zpráva o hradě je z r. 1677, kdy ho navštívil Bohuslav Balbín. Podle jeho údajů tehdy stály ještě obvodové zdi.
V době, kdy zřícenina Siónu náležela vlastníkům malešovského panství Osteinům, byla ničena a rozvážena. Přesto vzpomínka na hrad neupadla v zapomenutí a Roháčův boj se stal častým literárním námětem. V r. 1834 napsal J. K. Tyl povídku Svatba na Sióně, v r. 1862 J. V. Frič báseň Roháč z Dubé. Zájem o Sión oživl ve veřejností v l. 1867–1868 v době vlastenecké vlny po rakousko-uherském vyrovnání a velkých táborů lidu. Německý majitel malešovského velkostatku Karel Dahlberg-Ostein reagoval na to r. 1870 odstraněním posledních větších zbytků zdiva. Od té doby zůstaly z hradu zachovány jen základové zdi přikryté z větší části hlínou a porostlé křovím, takže se podobaly valům. K historii Siónu se v r. 1898 vrátil v nedokončeném veršovaném dramatu Roháč na Sióně Svatopluk Čech a naposledy v dramatu Jan Roháč Alois Jirásek.
Zbytky Siónu zůstaly majetkem dědiců Dahlberg-Osteinů až do r. 1945, kdy konfiskací přešly do majetku státu. V r. 1953 a v l. 1962–1965 byl uskutečněn rozsáhlý archeologický průzkum hradu, který umožnil rekonstrukci jeho podoby. Průzkum byl prováděn pod vedením Vojenského historického ústavu v Praze a Oblastního muzea v Kutné Hoře. Současně s průzkumem byla provedena i konzervace odkrytého zdiva.
Zbytky hradu jsou necelý 1 km východně od vsi Chlístovice nad bývalým mlýnem nazývaným též Sión (dnes obytná budova). Je zde zachováno zdivo, dosahující po odkrytí a konzervaci výšky průměrně 1 m. Zbytky tohoto zdiva zčásti naznačují půdorysnou dispozici hradu. Příkop chránící na severovýchodě přístup k hradu a další příkop oddělující předhradí od okolí jsou sice dobře zachovány, ale náleží době hradištní. Ze stejné doby jsou i dva mohutné valy na severovýchodní straně předhradí. Areál hradu je zalesněn, pouze v místech výzkumu a odkryvu zdiva byl les vykácen.